Všechno to začalo na Slovensku, kde za námi po našem hraní na Punk Islandu přišel nenápadnej človíček s CDčkem v ruce, že ho chce vyměnit za naše, mluvil stejně blbě anglicky jako já a tak jsme si docela dobře rozuměli. Museli jsme tenkrát zase rychle odjet a tak proběhla akurát výměna e-mailů. Ačkoliv jsem byl s francouzským organizátorem ve spojení skoro celej rok, do poslední chvíle nikdo z nás nevěřil, že nakonec vyjedeme. Zhruba dva měsíce před plánovaným odjezdem se francouzská strana odmlčela, až jsme to nakonec odpískali. Necelých deset dnů do odjezdu přišel mail, v něm seznam koncertů a otázka, jestli je všechno v pořádku a že nás čekají 10.6. v Montpellier. I z toho důvodu s náma nakonec neodjel Mára, protože pro jeho vzdělávací ústav to bylo až moc rychlý. Zvlášť poslední tejden byl vyčerpávající, protože jsme museli naučit Pítrse z kapely Nepřijatý hovor komplet celej program, nebo aspoň to, co se zvládne naučit. Naštěstí jako kytarista je výbornej a tak zvládnul skoro všechno. Spal u Kafky, od kterýho pobíral vyučovací hodiny a zkoušel v garáži ve který ho učil Mára a Honza. To byl jeho životní prostor sedm dnů před startem. Ze spaní prej chudák zpíval naše písničky. Podle dohody jsme vezli basovej a kytarovej aparát a bubny, Francouzi zase kompletní PA (pódiový ozvučení).

Den 1. - 9.6.05.
Ve 20:28 vyjíždíme z Liberce plně naloženým pronajatým Tranzitem směr Praha.
Tour složení: Matěj, Krtek, Zurja a Pítrs.
22:20 jsme za Prahou směr Plzeň.

Den 2. - 10.6.05
Po nočním bloudění v Německu už nikdy nevyjedu bez mapy do země , kterou jenom i projíždím. To spolu s neuvěřitelným množstvím omezení kvůli rekonstrukcím dálnic způsobilo, že jsme najeli odhadem tak 200 kilometrů navíc. Po snídani na odpočívadle u dálnice, která připomínala piknik spokojený rodinky (ubrousky, hrníčky na čaj, chleba s paštikou a cibulí + nechutná sušenka polské výroby), se vydáváme na další nekonečnou cestu do Montpellier.
9:50 přejezd Německo Francouzských hranic. Jsme úplně hotový z toho, že jsme tak daleko od domova.
13:14 stále něco kolem 100 kilometrů od Lyonu. Šokuje nás výše poplatků na francouzských dálnicích. Do našeho cílového města to nakonec bylo přes 60 Euro.
19:00 dorážíme do Montpellier. Máme se dopravit do baru Peanuts a tak kroužíme po tomhle krásným jihofrancouzským městě, snažíce se ptát kolemjdoucích na cestu. Zatvrzele odmítají mluvit anglicky. Jsme ve stresu, povídáme si o tom co se stane, až zjistíme že si z nás Francouzi udělali srandu a žádný koncerty domluvený nejsou. V nouzi nejvyšší, kdy stojíme na kraji tříproudý jednosměrný silnice a snažíme se porozumět postaršímu páru, který se francouzsky dohaduje kde vlastně ten bar je, se z nejvzdálenějšího pruhu ozve řev:"Čeko?". Ano! V troskoidní dodávce sedí část kapely, která nás sem pozvala. Koit Elektrique Nymphonik. Být věřící, křičel bych chvála Bohu. Čekají na nás až zalezem do auta, nastartujem a proderem se napříč třemi proudy až k nim. Jedeme za nima ještě nějakou chvíli, protože i oni bloudí a nakonec dorážíme ke klubu kde se má konat náš historicky první koncert ve Francii. Seznamujeme se se sedmičlenným ansámblem, což je Clive, Aude, Tchoupi, Julie, Sophie, Erik a John. Otvíráme český piva, oni francouzský, měníme je a pomalu se aklimatizujeme. Je tu strašný vedro, v klubu je poprvý a naposledy na tomhle tour funkční klimatizace. Na koncert nikdo nevylepil ani plakát, asi to měla bejt generálka pro uzavřenou společnost. Jsme strašně utahaný a tak hrajem první. Už při zvučení zjišťujem že za 1. zásoba zurjiných paliček na celej pobyt zůstala ve zkušebně, za 2. nefunguje ladička, za 3. kabel ke kytaře a efekt jsou v prdeli. Není nad to, se na takovouhle akci dobře připravit:-). I přes to, že jsme vysílený, koncert dopadá docela slušně a dokonce prodáváme první CD. Dopíjíme přidělený piva (každej 2 láhve, bohužel po 0,25l) a posloucháme hostitele. Jejich bubeník pracuje, nemoh odjet na tak dlouhou dobu pryč a tak místo něj hraje automat. Celkový obsazení je kytara, basa, saxofon, trombón, klávesy a 4 zpěvy. Po koncertě odcházíme spát do luxusního squatu uprostřed úzký historický uličky. S Fabrikou ve Waršavě se to nedá srovnat. Sprcha, teplá voda, elektrika, dva počítače. Pohodový spaní. Usínáme pár vteřin po ulehnutí.

Den 3. - 11.6.05
Zurja a Pítrs odchází brzo ráno do auta za Matějem, kterej tam spal, aby nám nikdo neukrad aparát. Probouzím se kolem desátý a nechtěně budím půlku squatu. Balím si věci, odcházím k autu. Venku mě překvapila kameramanka s reportérem nějaký televize, který od rána natáčeli dění v oknech budovy. Povídají :"Bonjour", já na to:"Good morning", oni mi ukážou vztyčenej palec a točí jak odcházím celých 50 metrů než zahnu za roh. Říkám si že je to dobrý, druhej den ve Francii a už se o nás zajímají místní média :-). Kolegové v autě mezitím měli taky dobrej zážitek. Přišel k nim černovlasej opálenej člověk, z poklopce mu kouká ven péro a francouzsky se ptá jestli nemají nějakej haš. Zurja začala pokřikovat:"Koukej, má ho venku!" a on prohodí:"Ty vole, já jsem z Brna". Prý už šest měsíců tančí na ulici a živí ho breakdance, což hned ochotně ukazuje. Jinak je vidět že je úplně vyhulenej. Poté co dorážím k autu nedaleko nás začne hrát na náměstí místní dechovka, ale ne jako ta naše bezpohlavní, tahle měla jižanskou energii, připomínalo to balkánskou muziku a tak relaxujem a chvilku posloucháme. Odpoledne vyrážíme do městečka kde se koná punkovej festiválek, ale cestou zastavujeme u Středozemního moře a mimo Pítrse se v něm všichni rácháme jak malý děcka. Francouzi nás pobaveně sledujou z pláže. Neuvěřitelný. Kohouti u moře. Dva roky dozadu by mě to ani nenapadlo. Asi dvacet metrů od nás v klidu souloží pár středního věku. Prostě pohoda. Po vykoupání projíždíme nádherným francouzským venkovem, malý domečky, můstky nad říčkama snad ještě od Římanů. Dorážíme do Cabrespine, malýho městečka, kde se každej rok koná dvoudenní punkovej fesťáček. U místního kulturního centra už stojí mraky dodávek, punkáčů a psů, který spolu v jednom kuse souloží (ty psi). Dostáváme VIP kartu, na kterou můžeme neomezeně pít, čeká nás ještě královská večeře a navíc si ještě smíme vybrat kdy chceme hrát. První hrajou naši hostitelé, druhý nějaká místní banda a pak my. Podle mýho názoru jsme odehráli hrozně, ale lidi pomalu přistupujou blíž a některý i nožku k pogu zvedají. Po nás zase nějaká místní banda a já si všímám, že v ní hrajou skoro stejný lidi jako v kapele před náma. Poslední kapela se jmenuje THC a byla fakt dobrá. Hrála něco jako ska punk. Prodáváme triko a 2 CD, Francouzi chodí kolem, chválí nás a snaží se nám kupovat pití. Byl jsem opravdu překvapenej. Před klubem potkáváme Čechy, který ve Francii žijou ve squatu už sedm let a jsou zjevně spokojený. Najednou je světlo, Matěj s Pítrsem spí dávno v autě a my se Zurjou odcházíme s majitelem klubu k němu domů spát. Malej roztomilej domeček v roztomilý uličce s malým dvorečkem na kterým stál obrovskej chopper. Usínáme v pokoji se Sophií a Erikem, dvěma členama hostitelský kapely. Bohužel zjišťujem že strašně chrápou, já se probouzím zrovna ve chvíli, kdy do nich Zurja mlátí srolovanou karimatkou a vykřikuje:"Okamžitě přestaň chrápat ty debile".

Den 4. - 12.6.05
Vstávám kolem jedný hodiny odpoledne, venku hrozný vedro, uvnitř příjemnej chládek. Cestou k autu procházím ospalým městečkem, u místní hospůdky mě nadšeně po anglicku zdraví včerejší návštěvníci. Chlapci jsou už vzhůru a Zurja připravuje z našich zásob oběd. Skoro celej den trávíme flákáním se po okolí a až pozdě odpoledne sedáme do aut a jedeme do Carcassone, nechutně obrovský, starý křižácký pevnosti, která nás ohromuje, jako ostatně všechno co jsme tu zatím potkali. Přece jenom v takových místech nejsme každej den. Obcházíme pevnost dokola a zase potkáváme Čechy, který tu žijou ve squatu. Přímo v Carcassone je jeden ryze českej, kterej má asi 35 obyvatel. Celkem pohodovej život. Berou francouzskou podporu, v létě si přivydělaj na nějaký sklizni, ale jenom málokdo z nich se může vrátit domů, protože tu všichni mají celkem slušný dluhy na sociálce. Zatímco teda procházíme Carcassone, naší hostitelé čekají v autě, protože (slovy Cliva), i my brzo zjistíme, že každý město je v podstatě stejný, tak proč se po něm trmácet, když můžem někde sedět a chlastat. Po našem návratu do auta jedem ještě asi dvě hodiny na místo spaní, který snad není ani na mapě a který si zbudovali tři anarchisti na pozemku rodičů jednoho z nich a žijou tam spolu s průběžně se měnícím počtem hostů. Něco jako legální squat. Příbytek připomíná obrovskej hangár pokrytej igelitem a celtama v několika vrstvách, takže se tam dá žít prý i v zimě. Hostitelé uvařili výbornou sýrovou omáčku, otevřeli víno a ani nevím jak, najednou ležím ve spacáku a usínám.

Den 5. - 13.6.05
Probouzím se kolem dvanáctý a odebírám se do druhý budovy asi třicet metrů od tý naší. Je nádherný počasí, všude kolem pastviny, na obzoru Pyreneje. V budově je kuchyně, kafe a snídaně. Kouknu na sporák na kterým leží pánev, ve který se zmítá tak kilo červů, spolu se zbytky jídla. Hm, opatrně beru čerstvě umytou, ale přesto mastnou lžíci na zamíchání kafe a krájím podezřelou buchtu. Mezitím přichází zbytek kapely a společně se rozplýváme nad romantickou scenérií okolo. Dál vyrážíme kolem druhý. Projíždíme město Lourdes, kde se prý měla objevit panenka Marie a prý v tom místě vyvěrá zázračnej léčivej pramen. Všude je plno jeptišek. Bohužel jen absolvujeme okružní jízdu městem, protože není moc času. Po několika hodinách dorážíme na místo příštího koncertu. Jsme v Baskicku a je nám zakázáno tvrdit že ve Francii. Místní obyvatelé jsou na to prý dost hákliví. Usedlost Ordiarp, klub Belagilea. Místo je uprostřed polí a hor, nejbližší soused tak dva kiláky, nelepí se plakáty na koncerty, všechno funguje na telefon. Dům je jak jinak kamennej, kolem něj běhá místo psa osel Franklin, místnost kde se hraje je něco mezi kuchyní, barem a koncertním sálem. V prvním patře je luxusní ubytovna pro kapely, počítám tak 20 postelí. Prostě pohoda. Jme pozváni k jídlu, který se skládá z těstovinovýho salátu pokapanýho citronovým sosem, z baget, nakládaných paprik, artičoků a samozřejmě sýra. Cpem se k prasknutí, pijem pivo, víno a klábosíme. Některý z nás to dělaj ještě v sedm ráno.

Den 6. - 14.6.05
Budíček jak jinak ve dvanáct, vaříme jídlo, kamarádíme se s Franklinem, flákáme se. Zjišťuju, že asi před měsícem tu hrála kapela Needfull things z Čech. Vida jak je svět malej. Odpoledne pomalinku stavíme aparát, děláme zvukovku a přehráváme si věci co nám ještě nejdou. Lidi se slejzaj jak švábi na pivo až do konečnýho počtu 25. Klub je ale tak malej, že i přesto je vlastně narvanej :-). Před hraním zase žranice. Vajíčka, paštika, sýr, víno…Všechno v obludným množství, tzn. bochník sýra, bochník paštiky…První hrajou Koiti. Lidi spíš poslouchaj, o to víc po písničkách zatleskaj. Mají výbornej zvuk, stejně jako pak my. Výkon podáváme myslím si dobrej, lidi zase spíš tleskaj, ale atmosféra výborná. Po hraní prodáváme 3 CD a 4 trika. Vzhledem k tomu že druhej den už ve dvanáct vyrážíme do Španělska, prohodím pár slov s domácíma a jdu spát.

Den 7. - 15.6.05
Budíček už v deset, pokus o sprchu nevyšel, protože majitel už odmontoval plynovou bombu na ohřev vody. Dojídáme jídlo od včerejška a vyrážíme. Projíždíme jižní krajinou, překonáváme hraniční pohoří a historicky poprvé se objevujeme ve Španělsku, teda co to povídám, v Baskicku. Všude nápisy oslavující ETU, baskický vlajky... Dorážíme do města Urretxu a bývalého squatu Gaztetxea, kde je dneska klub mládeže. Jdem se do něj podívat a při návratu zjišťujem že se nám urval ventilek u kola. Banda punkáčů se nám ho snaží opravit izolepou. Krásná situace. Bleskově nasazujem rezervu přičemž doufáme, že druhej den najdeme pneuservis. Jak už si pomalu začínáme zvykat, všechno jídlo a pití je zadarmo. Večeři bohužel dostáváme těsně před hraním. Rizoto, bagety, zelenina… Hned po jídle začínáme hrát. Všechno šlapalo docela dobře až do chvíle než Pítrsovi praskla struna. Bohužel nezvládnul tíhu okamžiku a nepovedlo se mu jí v rozumným čase vyměnit, vykřikujíc česky:"To je v prdeli, to je v hajzlu…". Předčasně končíme a jdeme se bavit k baru. Popíjíme pivo a sledujem Koity. Po koncertě si chceme prohlídnout město, když už tu jsme. Je nám ale líto nechat všechno to pití v hospodě a tak si říkáme o láhev vína na cestu. Barman nám nacpe hned dvě, to abychom prý neměli žízeň. Procházíme město, fotíme se u palem, pijem to víno a je pohoda. Po okružní cestě se vracíme do klubu, odkud zrovna odchází barman se slovy:"Tady jsou klíče a pijte co můžete". Pro nás naprosto neuvěřitelná situace. V baru je snad každej alkohol co nás napadne. Před spaním , to už bylo světlo, vypíjím v zájmu dobré kondice zásoby nealko džusů - ananas, banán, broskev, meruňka, pomeranč…

Den 8. - 16.6.05
Vstávám jak jinak v poledne, co je nový, je bolest hlavy. Odebírám se do baru kde fasuju kafe s čokoládovýma šátečkama. Pomalu se loučíme s milými baskickými organizátory a jedem hledat pneuservis. Máme štěstí, po necelých dvou hodinách a už ve třetím městě nacházíme otevřenej servis Peugeot, kde nám ventilek opravili za pouhých 6 Euro. Vůbec je ta země nějaká levná. Třeba benzín tam stojí míň než u nás. Po opravě se ještě stavujeme v San Antoniu, kde většina ansámblu kupuje cigára a pak už vyrážíme směr Francie. Na Španělsko Francouzských hranicích se snažím za jízdy fotit paní celnici, která nás za to staví a pátravě si nás prohlíží než můžem jet dál. Náš dnešní cíl je město St. de la Grande nedaleko Bordeaux, uprostřed vinařskýho kraje. Klub je umístěnej v bývalý fabrice na víno, což mu dává exotickej vzhled. Protože na mě leze nějakej bacil, jenom se najím a jdu spát do prvního patra, kde je opět luxusní ubytovna pro kapely, včetně pračky, kterou druhej den využíváme.

Den 9. - 17.6.05
Po probuzení vyrážíme do města si trochu zaturistit. Během procházky zjišťuju, že můj telefon se zbláznil a poslal asi 12 sms Maťovi z Kosmasu, přičemž navíc, když mi udiveně volal co to jako je, sám přijal hovor. Sranda bratru za kilo. Vracíme se a na pár hodin uléháme. Budí mě Aude, jestli prej jedeme na okružní jízdu po vinných sklípcích. Brutálně mě bolí v krku, ale tomuhle se nedá odolat. Navštívili jsme celkem tři farmy, kde nám k ochutnání zadarmo nalévali fakt dobrý vína, pozdní sběry a nakonec i ledový vína. Musím říct že do klubu jsme se vrátili v dost povznesený náladě. Ten den se ve městě slavil svátek hudby, což je celostátní svátek, ale tady se slaví pár dnů předem, aby se pak lidi mohli rozjet do větších měst. Stavíme aparát a domlouváme pořadí. K večeři dostáváme obrovskej tác plnej klobás, víno a pivo. První kapela do nás cpe rychlej, chrochtavej HC grind. Je sympatický pozorovat rodiny s dětma, svátečně oblečený, procházející klubem jak tleskaj po každý písničce. Asi po čtvrt hodině se dovnitř nahrne 31 dechařů hrajících nějaký muzikálový melodie. Celkem dobrý. Tři čtyři písničky a pokračuje HC. Poflakuju se po place, když v tom mě odchytává Tchoupi, že nějakej frantík má skotskou whisky a prej jestli mám ještě nějakou Kofolu. Takový nabídce se nedá odolat. Sedím na schodech nad řekou uprostřed hloučku francouzský omladiny a špatnou angličtinou probíráme Evropskou unii, nezaměstnanost, strach Francouzů z levný pracovní síly z východu a podobný témata, který přece punkáči běžně nad skotskou probíraj :-). Vracím se akurát na naše hraní. Pobíhám po velkým pódiu a docela mě to dneska baví. Večer zakončujem jako obvykle v baru. Byla by škoda to tam nechat když je to zadarmo. Na druhou stranu, každej den je to celkem vyčerpávající :-).

Den 10. - 18.6.05
Budíček a jedem na místo dalšího hraní. Grezilé skoro u Bretaňských hranic. Dojíždíme pozdě a i přesto že se skoro stmívá vidíme, že příští dva dny strávíme v jeskynním komplexu vytesaným v pískovcových skalách. Před osmi lety místo koupili dva anarchisti a dneska tu uprostřed polí žije stabilně asi 20 lidí. Každej má svojí jeskyni. Je to dobrej systém. Chceš bydlet? Tady máš majzlík, kladivo, krumpáč a vysekej si byt. Společný prostory tvoří komplex několika větších jeskyní kde je kuchyně, koncertní sál, zkušebna, přírodní lednice, spíž, pec na chleba. Venku společný náměstíčko kde se v prachu batolí děti a kde se v případě potřeby rozdělá oheň. Jdu spát kolem druhý, zbytek kapely až v sedm.

Den 11. - 19.6.05
Asi mám spánkovej deficit, protože spacák opouštím až v šest večer, což je po šestnácti hodinách. Ve dne sice bylo vražedný vedro, ale ve stínu pod třešní je vcelku příjemně. Dostáváme brambory se zeleninou a chystáme se na hraní. Postavit bubny v jeskyni se ukazuje jako nadlidská práce, ale nakonec se daří, i když Zurja musela odehrát bez jednoho činelu. Atmosféra byla zatím asi nejleší na Tour. Dokonce přidáváme. Koiti svůj koncert neodehrajou, protože se jim porouchal bubeník :-). Večer dojíždíme tak do tří, než nás Clive odved do nějaký jeskyně.

Den 12. - 20.6.05
Po probuzení sedáme do auta a jedeme na výlet do blízkýho města Saumur. Projíždíme kolem slavný Loiry, na každým kroku nějakej zámek nebo hrad. V cíli parkujeme u vojenský akademie a pokračujem pěšky k hradu. Samá věžička, úzký uličky jako z pohádky. Cestou zpátky se s Matějem stavujem v nějaký malý vesnici na kafe. Sedíme venku u stolečku, je příjemný počasí a ještě jsme celý vyplácaný z toho, že u Loiry pijem kafe. Po návratu do squatu nás čeká koncert Koitů, který koupili novej minidisk a tak jsou zase kompletní. Pomocí vína se rychle upravujeme do patřičnýho stavu a koncert si náramně užíváme v první řadě. Další průběh večera si moc nepamatuju. Někdy k ránu se snažím zahrát něco na basu, pak na kytaru, ale pod vlivem cizích látek v krvi se nemůžu trefit ani na jednu strunu.

Den 13. - 21.6.05
Probouzím se v extra vlhký a studený jeskyni. Bolí mě hlava, ale Matějovi je ještě hůř. Dneska nás čeká asi 250 kilometrů k Atlantickému oceánu. Slavnej kanál La Manche. Dorážíme relativně brzo proto se v něm pokoušíme koupat. Je strašně studenej a špinavej. Nakonec se do něj i potopím, ale jenom proto, abych moh říct, že jsem v něm plaval. Krajina připomíná na každým kroku Kelty, prostě Bretaň. Náš cíl je dneska město Hennebont, kde hrajem tentokrát už na oficiálním svátku hudby. Jsme na místě včas, ne tak část našich hostitelů, jejichž jeden vůz ze dvou zkolaboval někde na cestě. Jede za nima Aude, my zatím v klidu večeříme a popíjíme u baru. Vyjednávám s místními hudebníky o změně pořadí v náš prospěch, což se nakonec daří. Pódium je na ulici, z jedný strany oceán. Nádhera. První hraje místní nudný rock band. Hráli hrozně, ale jejich chování a gesta byly víc než hvězdný. Mezitím přijíždí naše hostitelská kapela a dozvídáme se, že se musí všechny věci z jejich auta přeložit do našeho Tranzita a dál pokračujem jenom ve dvou autech. Hlavně že jedem dál. Naše vystoupení sklidilo celkem slušnej úspěch, po hraní prodáváme 6 CD a dvě trika. Protože nebyl domluvenej pevnej honorář za hraní, posílá mě Clive během jejich produkce vybrat od diváků a kolemjdoucích nějaký ty Eura. Doprovází mě Jean Claude, chlap u kteýho budem ten večer přespávat a je tak ukecanej že za chvíli mám plnou čepici mincí. Hlásí se k nám nějakej člověk, kterej mluvil česky, má manželku z Havlbrodu a učil na francouzským gymnáziu v Brně. Následně chlastáme až do zavíračky, pak se vydávám hledat s bandou Francouzů ještě nějakou otevřenou hospodu, ale je už fakt pozdě. Nakonec končíme před domem Jean Clauda, kam on akurát v tu chvíli doráží dodávkou, ve který veze i zbytek našich kapel. Vpouští nás do celkem luxusního domu a začíná pro nás v kuchyni vařit nějaký mořský ryby. My si čas krátíme zase popíjením a klábosením. Ještě než se odpotácím spát, tu výbornou rybu ochutnám. Venku skoro svítá.

Den 14. - 22.6.05
Majitel domu vstal už kolem osmý aby se sbíječkou zvenku proboural do svého ucpaného odpadu, čímž nás všechny nešetrně vzbudil. Naštěstí to zvládnul celkem rychle a zmizel z domu. My ostatní jsme ještě na pár hodinek usnuli. Až na Matěje vstáváme před dvanáctou, když tu se objevuje Jean Claude s kufrem auta plným jídla a pití. Nalévá nám víno, cpe do nás bagety, sýry, klobásy... Je hrozně pohostinnej. Když si někdo z nás postěžoval že ho bolí hlava, hned dostal dvě balení paralenu. Už ve vratkým stavu se přesouváme na zahradu, kde prý si uděláme Barbecue. Na vedlejší střeše v prudkým slunci maká pokrývač a musí se koukat na bandu punkáčů jak chlastaj a žerou, z okna burácí Deadline. Majitel domu mu každou chvíli připíjí a ptá se ho, jak se mu dělá. Když došlo na opejkání, díky opilosti se nám moc nevedlo a tak Jean Claude přiváží autogen, zapaluje ho a dodělává maso tímhle netradičním způsobem. Jíme klobásky, když tu někdo někoho omylem polil vínem a hned se rozpoutala bitva, ve který se všichni poléváme tím co zrovna pijeme. Jsme ožralý takovým tím poctivým způsobem, žádná rychlovka. Najednou koukáme že jsou asi čtyři hodiny odpoledne a část Koitů na nás přitom čeká od jedný u auta. Sedáme k Jeanovi do dodávky a jedem k našemu autu u kterýho už postávají čtyři nasraný Francouzi (zbytek byl s náma). Bez naší pomoci přeložili všechny věci z jejich do našeho auta. Z nás nepil jenom Matěj, kterej má řídit, ale ten zase neumí anglicky a tak s nima neměl kdo komunikovat, protože jsem byl zpitej do němoty. Naložili nás teda do aut a vyrazili jsme do města Guingamp. Cestu si nepamatuju. Majitelé klubu nám na uvítanou připravili hostinu, kus kus, paštiku, olivy, plněný pečený rajčata, bagety a jak jinak, víno. Jsem bohužel v takovým stavu, že odcházím spát už v jednu v noci.

Den 15. - 23.6.05
Musím říct že mám pravidelnou životosprávu. Vstávám zase kolem dvanáctý. Vyrážíme se Zurjou na obhlídku města. Bretaňská architektura je skvělá, sluníčko svítí a jsem spokojenej. Po návratu absolvujem hygienu a pomalu se chystáme na večerní koncert. Má se začít v jedenáct, ale když v tu dobu stále ještě v lokále není dost lidí, začínáme o hodinu později. Lidi se pomalu rozhejbávaj a nakonec se před náma odehrává brutální pogo. Paráda. Jednoznačně nejlepší koncert celý Tour. Přidáváme dvě věci a odebíráme se zaslouženě odpočívat. Jako obvykle máme na baru otevřenej účet, přičemž po šestým pivu zjišťuju, že jedno stojí 5,50 Euro. Matěj s Pítrsem zvolili v komunikaci s domorodci jedinou možnou taktiku, když na ně někdo spustil francouzsky, oni na něj česky. Překvapivě tahle komunikace v některých případech fungovala docela dlouho. Bylo zábavný slyšet brebentícího Francouze a Matěje jak mu odpovídá:"A to jsi ještě neviděl mojí bambuli", nebo:"Kolik višní, tolik třešní". Pozdě v noci odcházím s punkáčema do nějaký jiný hospody ve městě, kde zase dostávám pivo (i když jsem si ho chtěl frajersky zaplatit sám). Jako klub kde jsme hráli, i tahle hospoda měla irskej vzhled a pódium na hraní. Po zavíračce se vracíme a počítám tak kolem čtvrtý zaslouženě uléhám.

Den 16. - 24.6.05
Po probuzení, hygieně, snídani a jiných důležitých věcech balíme a jedem do relativně blízkého města Hillion, kde dneska mimo nás ještě hrajou další čtyři punkový kapely. Na místě perfektní zázemí pro kapely, lednička narvaná Heinekenama, další hromada vedle ledničky. Erik už třetí den zkouší na pozoun každou volnou chvíli melodii z Klubu správných chlapců, Julie se k němu hned přidává na saxofon a já zjišťuju, že mi ta melodie začíná lízt na nervy. Na chvíli se odebírám do postele, ale po půl hodině mě budí Pítrs, že nám servírujou jídlo. Čtyři velký misky salátů, něco jako náš vlašák, pochouťák…s bagetama. Žerem jak zjednaný a je nám divný, že francouzský kapely jen tak uždibujou. Ve chvíli kdy se objevuje majitel klubu s obrovským tácem s asi deseti pečenýma kuřatama je nám jasný proč. Zurja pronesla památnou větu:"Já jsem ale píča". Kuřata totiž miluje, ale po předkrmu je stejně jako my přecpaná. No, nějak to nakonec zvládáme. Pak už čekáme na začátek koncertu. Koiti začínaj, podávají celkem slušnej výkon. Po nich hraje bretaňská La Zone. Tahle kapela mě posadila na prdel. 2 kytary, ženskej zpěv, perfektně sehraný. Rychlej tvrdej a přitom melodickej punk. Naše produkce do půlky dobrý, od půlky nám začaly docházet baterky. Po koncertě se prodávaly naše věci v nevídaným měřítku. Dohromady přes 100 Euro. V baru opět vše neomezeně. Začíná to být docela vyčerpávající :-). V Bretani mají něco jako policejní hodinu a tak se kolem třetí přesunujem do zadních částí klubu, kde kde je nás asi třicet. V obrovským barelu je místní národní nápoj Marküzette, což je míchanice Jamajskýho rumu, piva, vína, pomerančovýho džusu a exotickýho ovoce. Ještě si vzpomínám jak kolem šestý skotačím venku s místníma punkáčema na nějakou muziku dunící z auta. Pak už jdu spát.

Den 17. - 25.6.05
Poprvý mě budí majitel klubu, že mu spím v posteli, splet jsem si totiž patro. Podruhý se budím sám kolem třetí odpoledne. Balíme a jedem do města Saint Hilaire du Harcouët, kde máme hrát v místním sportbaru. Prostor je velmi luxusní a na plakátě je u našeho jména uvedeno: anarchopunk z Čech :-). Snažím se aklimatizovat, to znamená polehávám střídavě v autě a na sedačkách v lokále. Děláme zvukovku a čekáme na lidi. Majitel nám objednává nějaký zapečený bagety, no, moc vydatný to tentokrát nebylo, aspoň že to pití máme zase zadarmo. Kolem jedenáctý už v klubu pobývá dost publika v tričkách Nike, Adidas, dokonce dvě rodiny s malými dětmi. Asi maskovaný anarchisti :-). První hraje Koit. Vzhledem k tomu že mají automatickýho bubeníka, můžou snížit decibely, na rozdíl od nás. Lidi kolujou, odchází a zase přichází. Celkem pohoda. Takovej normální koncert. Po hraní ochutnávám další zajímavej nápoj složenej z vína, piva, citronový šťávy a Calvadosu. Na místních organizátorech je dobrý to, že když chci třeba trochu džusu, dostanu hned celou flašku. Místní punkáči neskotačí s krabicema, ale s lahvema vína a každej z nich má u sebe vývrtku. Po policejní hodině barman vyhazuje narvanou hospodu a zavírá. Sedáme do aut, naše řídí Tchoupi kterej je nejmíň pod vlivem, a jedem k člověku co na obě kapely skotačil nejvíc. Jednosměrka nejednosměrka frčíme asi dvacet kilometrů do pěknýho baráčku uprostřed polí. Chvíli komunikuju, pak odcházím do spacáku zaslouženě odpočívat. Spím venku, kam se o pár hodin bohužel dopraví i velmi hlučný zbytek kapely.

Den 18. - 26.6.05
Probouzím se do deště a běžím dovnitř. Tam už posedávají zbylé trosky noční zábavy. Pijem kafe a pomalu se chystáme na cestu. Kolem domu běhá pes, kočka, kousek dál ovce a kozy. Sluníčko už zase svítí, pohoda. Řídím, protože Matěj jen tak tak došel do auta. Jedeme tentokrát asi 200 kilometrů do města Rouen, kde před nějakým časem upálili Johanku z Arku. Taky jsou její sochy a podobizny vidět skoro všude. Město má pověst sta věží, jako naše Praha. Hrát máme v punkovým minibaru, kam se vejdem akurát tak my a obsluha baru. To ale stejně nevadí, protože skoro nikdo nepřišel. Přesto pijem zadarmo a dostáváme cesťák v dohodnutý výši. Kolem osmý sedáme do auta a jedem k nějakýmu číratýmu punkáčovi spát. Tam už nás vítá jeho manželka, otvírá se víno, Tchoupi vaří jídlo, co víc si můžem přát? Musíme být trochu tišší, protože v patře spí dvě malý děti, ale asi jsme normálně tichý, protože se nijak neomezujem, včetně majitelů domu a děti v pohodě spí. Spát jdem jak jinak k ránu.

Den 19. - 27.6.05
Majitel domu ráno odjel do práce, manželka taky a děti cestou vyložili ve školce. Nás nechali v domě, ačkoli nás znali teprve od předchozího dne. Důvěru nezneužíváme, všechno po sobě vzorně uklízíme. Sedáme do aut a frčíme do Amiens, místa významný bitvy 1. světový války. Večer máme hrát v klubu Babylon. Je vyjímečnej tím, že v něm nedostanem jídlo ani pití. Je to sice nemilé, ale z domova máme trénink. Nelíbí se to hlavně několika členům Koitu, což hlasitě a sprostě dávají najevo. Vaříme s Pítrsem rizoto s Luncheonmeatem pro nás i pro naše hostitele. Výsledek bohužel nevalnej, ale když je hlad, sní se všechno. Chudáci Francouzi :-). Před náma hrajou dvě kapely bez bubnů a zvlášť ta první výborně šlape. Dva samostatný zpěvy, spíš řev, kytara, basa. My hrajem asi pro 50 lidí. Můj výkon je dnes velmi agresivní, což muzikanti z předkapely chválí. Po odehrání se vydávám na obhlídku města, přičemž na liduprázdný ulici potkávám velikýho punkáče, kterej po cestě kope do popelnic a dveří domů. Když mě došel, něco na mě francouzsky vyřvával, já na to česky že jsem z Čech, načež se ke mně vrhnul, obejmul mě a daroval mi plechovku devítiprocentního piva. Pak pokračoval dál, kopajíc do popelnic. Vracím se do klubu, balíme a jedem na místo spaní, což je pár kiláků za městem v nějakým polorozbořeným průmyslovým areálu.

Den 20. - 28.6.05
Probouzím se už v jedenáct a bloumám po vesnici. I v týhle je pomníček 1./2. války a tažení v Tunisu v 60-tých letech. Kolem třetí sedáme do aut a míříme do Lile, kde máme hrát v baru Le Mueuer. Po příjezdu u pódia objevujem čidlo hluku nastavený na 95 decibel. Při překročení týhle hranice se vypíná mixpult, to znamená že nejde zpěv a když i po tom kapela vydává hluk, přijíždí policie. Takže dnešní koncert vynecháváme, neboť se pod hodnotu 115 nedostanem. Obdobně dopadají Koiti, i když oni aspoň pár písniček zahrajou. Najednou se objevujou lidi ze squatu kde budem spát, v rukou pekáč s pečenýma kuřatama, misky s těstovinama, bagety apod. Po jídle jedeme na nějakou party do squatu na jedný straně města, ale tam to už usíná a tak přejíždíme do spacího squatu na druhou stranu města, což je bývalá laboratoř na kosmetický přípravky, opravdu ohromnej prostor asi 30x70 metrů složenej z jednotlivých místností, sálků, chodbiček a pokojů. Stabilně v něm žije 5 lidí. Při příjezdu nám otevírají obrovský vrata abychom mohli zajet dovnitř. Luxus. Skoro hned usínáme.

Den 21. - 29.6.05
Vstávám v půl druhý, jdu provést "ranní" hygienu, sprcha je k dispozici jenom studená, ale vzhledem k teplotám který tu panujou je to spíš osvěžující. Dneska jedeme do klubu Infernal do Callais. Cestou zajíždíme do Belgie, kde si hostitelé opět kupujou levnější tabák. Na jednom místě se otáčíme a paní s pejskem co tam stála, když viděla naší značku s opovržlivým výrazem pronesla:"Čeko". Klub je u centra a vypadá fakt pěkně. Podle samolepek zjišťuju, že tu nedávno hráli dečínský Fleshless. Je středa, obvykle je klub zavřenej, což se nakonec projevilo i na návštěvnosti. Rekord Tour. 2 platící. Dostáváme všechno co se vybralo, tj. 9 Euro. Sedíme a pijeme až do rána.

Den 22. - 30.6.05
Ráno procházíme pláž a koukáme se na přijíždějící a odjíždějící trajekty. Dneska vyrážíme do vnitrozemí do městečka Valenciennes do klubu Backstage cafe, což je klubík, kde visí hlavně metalový plakáty. Stavíme aparát a čekáme na lidi. Popíjíme, jíme a je celkem pohoda. První hrajem my, myslím že jsme se každodenním koncertováním vyhráli, jsem celkem spokojenej. Sedíme a užíváme si Koity. Spíme přímo v baru a tak není kam spěchat.

Den 23. - 1.7.05
Vracíme se na mapě zase nahoru, do Dunkerque, což je nedaleko Callais. Na místě nás vítá docela sympatický stavení, kde je dohromady asi 5 pódiíček v různých místech. Dostáváme jídlo a připravujem se na hraní. S náma hraje ještě nějakej místní band, jehož muzikanti nevěděli co je to slušný vychování. Měli hrát po nás, ale když si Zurja sedla před hraním za bubny, měla přenastavený všechno co se dalo, povolenej virbl... Svoje paličky našla v baťohu bubeníka. První Koiti sklízí docela slušnej ohlas, pak my, přítomní nás příjemně podporují. Během poslední kapely zjišťuju, že basák se zbustrovanou basou otočil veškerý čudlíky na mým aparátu až na doraz, čímž dostává chudák pěkně na prdel. Hned mu to během jeho hraní přenastavuju. Dobytek. Po koncertě nás s Matějem nakládají do aut a odváží do centra města, kde se slaví svátek moře. Celkem je nás sedm, ale s Matějem se brzo ztrácíme v davu. Obcházíme přístav, obdivujem velký plachetnice a když potkáváme velkou námořní vojenskou loď, Matěj se snaží ukecat hlídkujícího vojína, aby ho pustil na palubu. To už jsme docela pod vlivem, protože jsme z klubu vyrazili zásobený láhvema s vínem. Najednou vidíme auto, s nápisem Libelec, ale jak jsme ožralý, myslíme že je to Liberec. Matěj se to pokouší fotit, stojí uprostřed úzký silnice, jednou rukou naznačuje koloně aut po jeho pravici aby počkali, druhou se snaží o umělecké foto. I přes nevrlý troubení nedočkavců to po několika minutách dokončuje. O kus dál se dávám do řeči s nějakejma lidma, jejichž první rekce na mojí angličtinu bylo:"Nemáme rádi Angličany". Po vysvětlení že jsme z Čech se s náma asi čtvrt hodiny baví a dokonce nám po nějaký době nabízí nocleh. S díky odmítáme a po chvíli nacházíme zbytek výpravy. Vzhledem k tomu, že s Matějem s sebou nemáme peníze, jsme natlačeni do ďábelského plánu objednat si pivo a zmizet v davu. Hm. Nemyslím že to budu někdy opakovat. Já mizím hned jak mám pivo v ruce, ale chudák Matěj, nikdo neví jak se to stalo, na místě zůstává úplně poslední ze všech. Barmanka po něm chce zaplatit, když naznačuje že nemá peníze, vzrušeně se s ostatní obsluhou dohaduje co s ním. Naštěstí se objevila zkušená Julie a vtáhla ho do davu, kde bylo možný zmizet. Vracíme se na místo spaní. Ožralej Pítrs vaří nějakou omáčku a musím říct že se mu to povedlo. Usínám kolem šestý ráno.

Den 24. - 2.7.05
Probouzí mě Tchoupi asi ve dvě, že Pítrs má nateklou pusu a že chce okamžitě jet domů. Během pobytu jsme poznali, že Pítrs je trochu "citlivější", ale teď vypadal jako těsně před smrtí. Vzhledem k tomu že fikaně nemá pojištění, odmítá jít k místnímu doktorovi. Clive mu slibuje, že ho nechá ošetřit na svoje jméno a nakonec se nám ho povedlo přesvědčit. Jedeme do nemocnice kde se bohužel nenachází zubař a tak kroužíme po Dunkerque, hledajíc nějakou soukromou ordinaci, což se nám nakonec povedlo. Zubař to sice nebyl, ale doktor jako doktor né? Po prohlídce mi jako "tlumočníkovi" říká, že Pítrsovi předepíše nějaký antibiotikum, něco na bolest, něco na dezinfekci ústní dutiny a že tak tři čtyři dny může ještě ve Francii pobejt, protože na tom zas tak špatně není. Mám radost, ale zbývalo nějak šetrně Pítrsovi oznámit že v nejbližších hodinách neumře :-). Při odchodu z ordinace Aude na stůl pokládá 40 Euro. Za 5 minut práce docela slušnej výdělek. Pak se stavujem v nedaleký restauraci Pítrsovi pro led. Místní ochmelka středního věku na mě začal něco vesele vykřikovat, Aude překládá že se mu líbí moje čírko. Došel až ke mně a lámanou angličtinou vypráví historku o svým dědovi, kterej prý byl Čerokeez. Skáče při tom kolem mě nějakej indiánskej válečnej tanec. Nevím kdo pro koho vypadal jak blbec, já si to myslel o něm, hospoda si to evidentně myslela o mě :-). Cestou se pak stavujem v lékárně, kde Aude nachává dalších 50 Euro. Pokračujem dál a u kruháče narážíme do auta před náma. Výbornej den. Naštěstí se Pítrs rozhoduje odehrát poslední dva koncerty. Asi 10 kilometrů za Dunkerque směr na Lile zjišťuju, že jsem zapoměl veškerý doklady a peníze na místě spaní… Po příjezdu do Lile čtu na plakátech u naší kapely: Czech Antifa punk. Nevím, nevím. Máme hrát v klubu Scalp, což je anarchistický centrum. Dostáváme výborný jídlo, pití jak obvykle a pomalu se rozkoukáváme. Lidí přichází docela dost, publikum je složený převážně z punkáčů a nějaký mírumilovný odrůdy skinheadů. První kapela hraje HC punk, výjimečná je tím, že se zpěvák stydí (opravdu!) tak, že stojí celou dobu zády k publiku. Druhá banda hraje svižný ska, třetí hrajem my, lidi reagujou výborně, nakonec přidáváme a poslední jsou Koiti. Po koncertě jedeme do squattu kde už jsme jednou spali.

Den 25. - 3.7.05
Vstáváme ve dvanáct, přece jenom je to do Paříže kus cesty. Strefujem se hned napoprvé, klubík je skoro v centru. Je to opět anarchistický centrum. Před ním už postává americká kapela Provoked se kterou tu dneska máme hrát a pařížský La Fraction. Pomalu se aklimatizujem, prostory klubu jsou opravdu výstavní. Matěj si nenechá ujít příležitost vyfotit se se slavnějšíma jmenovcema jablonecký Provokace. Pomalinku se plní publikem. My začínáme, lidi spíš postávaj, ale atmosféra je docela dobrá. Po nás Koiti a po nich Provoked. Dost tvrdej HC punk s hrubým ženským zpěvem. Fakt drsnej projev, její kolegové proti ní měli dětské hlásky, ale na druhou stranu to byla docela pěkná baba. Poslední La Fraction měli taky ženskej zpěv, ale oproti Provoked hodně melodickej. Během nich se ke mně přitočil nějakej punkáč, prej abych mu dal napít a za tu trochu piva mi do ruky vděčně vkládá kostku haše. Po koncertě, kdy už jsme byli všichni slušně nametený, nás svolali do prvního patra, kde byla plná místnost žrádla a pití. Před jídlem nás organizátor seznámil všechny s tím, kolik přišlo lidí, kolik se vybralo, kdo kolik dostal a kolik se dalo na benefici. Celkem férovej přístup. A pak už opravdovej raut. Spát nás odvádí asi dva kilometry daleko do nějakýho luxusního squatu.

Den 27. - 4.7.05
Konec Tour. Vstáváme před dvanáctou, protože si chcem ještě projít Paříž. Loučíme se s Koitama a vyrážíme metrem k Eifelovce, pěšky pak k Invalidovně, Louvru a Notre Dome. Z Paříže vyjíždíme kolem šestý, na asi sedmiproudý silnici u centra do nás zlehka naráží auto za náma, ale ani nezastavujem a jedem dál. Nic zvláštního se neděje. Někdy v noci zjišťuju, že za volantem sedím už 700 kilometrů na jeden zátah a tak se s Matějem hned měníme. Do Liberce dorážíme v půl osmý ráno 5.7.